Dobříšský odchovanec Jan Šrain

Jak dlouho hraješ fotbal?

Fotbal hraji už od malička. Ve čtyřech letech mě k tomuto sportu přivedl můj táta. V té době jsem trénoval jen s ním a s bráchou. Začínal jsem jako brankář na Marile, kde jsem rok chytal. Potom jsem přešel do Dobříše, kde jsem se stal opět brankářem. Zhruba ve 14 letech jsem se vrátil zpátky do Příbrami. Už ne jako brankář, ale jako krajní útočník. Na tomto postu jsem zůstal dodnes.

Podpořila tě rodina ve tvém rozhodnutí, stát se fotbalistou? Kdo nejvíce?

Rodina mě podpořila opravdu hodně. Vlastně mě k tomu i přivedla. Největší podíl na tom má můj táta, který mě podporuje dodnes. Bez něj bych na takovéto úrovni asi nikdy nehrál. Stojí je to hlavně spoustu nervů a času. Moje rodina mi je opravdu velkou oporou.

Přišla ve tvém životě někdy chvíle, kdy sis říkal, že bys skončil?

Bylo to takové špatné období. Všeho bylo najednou moc. Škola, trénink, učení a nic se mi nedařilo. Přemýšlel jsem, že bych s tím opravdu seknul, ale potom jsem si uvědomil, že je to vlastně blbost. Dělám to už pár let, baví mě to, jde mi to. A tak jsem tedy dospěl k tomu, že skončit by pro mne nemělo žádný smysl. Teď už si to jen užívám.

Ty a tvůj tým hodně cestujete. Kam jste se společně podívali nejdál a kde to bylo nejlepší?

S týmem cestujeme převážně po Čechách. Ale navštívili jsme i Moldávii, která se stala takovým naším bonusem. Je to super zážitek, i když Moldávie není příliš hezká zem. Nejvíce se mi to líbilo v Turecku, kde jsem byl s reprezentací.

Škola a trénink. Dá se to skloubit dohromady? Máš nějaký volný čas?

Je to hodně náročné, ale jde to. Nejsem sám, je nás tady víc takových v České Republice. Je to jen o tom, jak si člověk utvoří program. Trénujeme sedmkrát v týdnu ranní tréninky. Škola nás v tom hodně podporuje a vychází nám opravdu vstříc. Má to domluvené s 1 FK. Volného času není moc, ale nějaký se vždy najde. Převážně v pozdních hodinách kdy nám skončí trénink. To máme nejvíce času sami pro sebe. Nějaká hodinka se dá občas najít i mezi školou a tréninkem. Je to náročnější než normální život, ale všichni doufáme, že se nám tento dril jednou vrátí.

Když netrénuješ, jak nejraději relaxuješ? Co děláš ve svém volném čase?

Když nemám trénink, nebo školu, tak se snažím být hlavně s klukama z týmu. Jsme dobrá parta. Hodně hrajeme karty, chodíme na bowling, nebo se věnujeme jiným sportům, jako je tenis nebo volejbal.  Je to taková forma aktivního odpočinku. Na wellnes, saunu a lázně jsme asi ještě mladý, protože si chceme užívat. O víkendech se snažím být s rodinou, se kterou přes týden moc často nejsem, protože jsem v Příbrami na internátě.  Můj brácha také hraje fotbal za MFK Dobříš a my ho často jezdíme podporovat, nebo vymýšlíme jiné aktivity. Zkrátka aktivní odpočinek.

Co bys chtěl ve fotbale dokázat? Kdo je tvůj idol?

Jsem nohama na zemi a tak si dávám cíle malé. Postupně bych chtěl mít ale cíle vyšší a vyšší. Můj momentální cíl je zahrát si českou ligu, nebo Sinot ligu. Kdybych dostal tuto šanci, byl bych za to opravdu rád. Můj největší vzor je Karim Benzema a Hummels.

Tvůj největší úspěch?

Mým největším úspěchem je UEFA Youth League – Juniorská Liga mistrů. Vždy jsem snil o tom, že bych si chtěl zahrát Ligu mistrů. Toto je pro náš tým vůbec největší úspěch. Moc si to užíváme a baví nás to. Doufáme, že postoupíme dál. Jinak další můj úspěch je hraní v reprezentaci a vítězství v první dorostenecké lize. Všechno to bylo super, ale největší úspěch je ten, který pávě teď zažíváme, a to je právě Youth League. Doufáme, že se v něm dostaneme co nejdál.

Jaký je naopak tvůj největší neúspěch?

Neúspěchů moc nemám. Snad jen když jsme hráli po podzimní části dorosteneckou ligu. Byla to kategorie U16 a my vedli o pět bodů. Vedlo se nám i dál, povedl se nám i vstup do jarní části, ale na konci jsme to všechno sami promarnili a nakonec jsme o pouhý jeden bod skončili druzí.