Půlrok v mladší přípravce U8

Na začátku září jsme se se vší vervou vrhli do naší první sezóny a hned první utkání jsme zvládli bravurně a s vervou a dokázali jsme vstřelit více gólů než soupeř. Bohužel to bylo zatím naše poslední vítězství v sezóně. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli dát šanci zahrát si každému hráči (a smysluplných je maximálně 9 hráčů na jeden zápas na jednom hřišti), tak jsme první tři zápasy odehráli vždy v jiné sestavě. Přestože jsme se snažili tak soupeři byli vyspělejší zejména věkem, kdy většina týmu soupeřů byla složena z o rok starších dětí. Každopádně jsme ve většině zápasů vůbec nezachytili začátek a po několika rychlých gólech přišla spíše frustrace a ztratili jsme zájem o další průběh zápasu a 1-2 bojující hráči to v týmovém sportu určitě nezachrání.

Naším cílem bylo zejména dostávat učené dovednosti do zápasu, rychlosti a rychlého rozhodování a vystřídat (pokud to bylo možné) všechny naše hráče. Oči nám otevřela účast na tradičním Poháru mládeže (dříve Ondrášovka Cup), kde jsme se potkali zejména s pražskými týmy, které nás velmi překvapily svou rychlostí, důrazem a na hráčský věk i poměrně vysokou taktickou vyspělostí (už jen v tom, že se nepohybovali v chumlu, a opravdu využívali volné prostory na hřišti). I zde jsme se nakonec dočkali vítězství a jeden z týmů soupeře jsme přestříleli.

Od tohoto milníku jsme si s hráči před zápasem domlouvali konkrétní úkoly, které jsme chtěli bez ohledu na úspěšnost vyzkoušet v zápase a které jsme začali pilovat během tréninků a snažili jsme se je učit hravou formou. Pokud se nám to dařilo, tak si kluci a holky dokázali, že mohou být úspěšní a dokázali bojovat o krásný výsledek do konce zápasu, pokud se nám nedařilo, tak jsme bohužel dopadali tak jako na začátku sezóny (chyběla bojovnost, zájem o hru).

Po odehrání základní části jsme se zařadili do skupiny o umístění na 15.-20. místě okresního přeboru a odehráli napínavé utkání ve Staré Huti (snaha, důraz, rychlost a učené principy), a jasnou záležitost v Pičíně. také s nepříznivým výsledkem.

Potom už jsme se přesunuli do haly. Zúčastnili jsme se turnaje partnerských klubů SK Slavia Praha, dvou turnajů v Praze na Chodově a přátelského dvojutkání v Příbrami. V těchto akcích jsme si ověřili, že to co se učíme dává smysl a vstřelili jsme asi 50 gólů a dokázali jsme si, že můžeme být každému vyrovnaným soupeřem, pokud se se snažíme.

Hlavním cílem půlsezóny bylo zejména vytvořit vztah k fotbalu a zábavu pro děti pomocí her s míčem. Odměnou jim byly turnaje, zápasy, góly, radost z povedené kličky. Před Vánoci (jak už to tak chodí) v půlce roku, děti dostali fotbalové pololetní vysvědčení. „Pětku“ nedostal nikdo (tu jsme si s trenéry nechali pro ty, kteří by se nesnažili, a takové jsme za celý půl rok nenašli). A protože se učíme, a jsme teprve na začátku, tak jsme rozdali spoustu trojek – sice nám to vcelku jde, ale když to jde tak se nám nechce přidat něco těžšího. Naopak jedničky jsme si zase schovali pro ty, kteří dokážou automaticky a pravidelně prodat celý trénink v celém zápase. Ale to určitě doženeme. To, že kazíme je důkazem, že se snažíme.

Dětí jsme se ptali, jaký byl jejich nejlepší fotbalový zážitek? Nejčastější odpověď… GÓÓÓÓÓL, pak dlouho nic a pak přišly turnaje, zápasy, kamarádi, tréninky.

Po konci pololetí se nám z 21 hráče rozšířil kádr na 25, a přestože do tréninků zasáhl i Covid (což by bylo divné, kdyby to jednou nepřišlo) a další nemoci, tak jsme pravidelně měli na tréninků 16-20 dětí (někdy v rozdělených skupinkách 8 – 12). Myslím, že hlavní úkol jsme splnili, kluci a holky mají fotbal rádi.

Jako trenéři chceme poděkovat nejen hráčům za jejich nasazení a snahu, ale také rodičům za výbornou atmosféru při zápasech a turnajích, důvěru za svěření dětí a výbornou komunikaci a spolupráci během celého náročného pololetí. DĚKUJEME.

Trenéři: Radim Weber, Matěj Lopata a Tomáš Redlich